S
Smazaný uživatel 9
Návštěvník
Zatím to vypadá, že už prakticky neexistuje žádné místo na světě, kde by se neprojevila více, či méně, nákaza novým virem SARS-CoV-2, který se tak nejspíš zapíše do historie, jako pěkný svinstvo.
Každý to prožíváme po svém a osudy každého z nás se mohou lišit. Někdo má tu možnost a zůstal doma s rodinami, někdo se náhle ocitl v první linii a bojuje ze všech sil proti šíření onemocnění v rizikových oblastech, pečuje o již nakažené a někdo stále chodí do práce a zajišťuje chod běžných služeb, dostupnost pro ty co pracují z domova, atd.
Je toho mnoho. Dosud jsem se s moc lidmi nebavil, ale nedávno přišla s jedním překladatelem, tak nějak řeč na to, jak to prožívá, respektive co to bude znamenat stran překladů, které chystá a vyvinul se nám z toho soubor odpovědí od dalších překladatelů, který jsem se rozhodl s jejich souhlasem, samozřejmě pod podmínkou zachování anonymity, zveřejnit, jako poměrně zajímavý náhled, jak to ovlivnilo naši komunitu.
Jak už jsem psal dříve a teď je to mnohem aktuálnější. Za každým anonymním nickem, který zde zveřejní překlad, nebo se na překladu podílí ať už samotným překládáním, nebo technickou podporou, přes korekce, se skrývá člověk, který zbytky volného času věnuje činnosti, kterou považuje za přínosnou pro další lidi. Portál a hlavně pak komunita překladatelů, tady není od toho aby z lidí dělala hlupáky a upírala jim jazykové vzdělání. Jsou tu, protože jsou si vědomi, že hrát v češtině je pro mnohé pohodlnější, přínosem, ať už jsou důvody jejich neznalosti jiných jazyků jakékoliv.
Níže si tedy můžete přečíst odpovědi několika oslovených překladatelů, jak je to s nimi dnes. Jen Vás naléhavě prosím, kdyby se našel někdo, kdo by poznal o koho se jedná, aby si to nechal pro sebe, protože se zde objevují detaily, které o identitě toho či onoho řeknou více, než je chtěno.
Za normálních okolností ve volném čase testuji překlady her, v pracovním jsem hlavní IT technik energetické firmy. Navíc ještě pracuji jako vyhazovač v nočním klubu a třikrát týdně po večerech trénuji historický šerm. Jak to skloubit s rodinou? Musíte mít silnou a tolerantní ženu a dopředu si vše perfektně naplánovat. Teď, když přišla Corona, se vše změnilo.
Drahá polovička se stará o dvě děti (miminko a školák s domácí výukou). Ve firmě jsem z různých rodinných důvodů zůstal za IT oddělení na všechno sám. Klub se zavřel a bůh ví, zda se znovu otevře. Sezóna šermu se znovu rozjede, ale nejspíše přijdeme o spousty lidí, zejména nováčky.
I přesto se ve volném čase snažím organizovat pomoc pro ty co ji potřebuji, zásoby, léky, roušky cokoliv... Už jsem jednou byl ve válce, v Iráku, a i když je tohle v mnoha ohledech jiné, stále je to o tom samém - mnoho lidí potřebuje a bude potřebovat pomoc.
Pracuji u vězeňské služby. Spousta našich lidí byla na dovolené v Alpách, když to vypuklo, takže po návratu museli do povinné 14ti denní karantény. To pro nás ostatní znamenalo přesčasy. Plus jsme nesměli do poslední doby nosit žádné ochranné prostředky, abychom nešířili paniku mezi odsouzenými. Vlastně všechno se u nás rušilo na poslední chvíli, jelikož byla od vedení obava, aby nedošlo k nepokojům/vzpouře (jako se stalo v Itálii).
Jsem lékařka v nemocnici. Ale i když jsem toho zažila už dost, v poslední době jsem logicky v jednom kole. Na tohle se připravit prostě nedá. Pokaždé, když se prokáže nějaký další případ, máme to tu jen horší a horší, protože je celá nemocnice vzhůru nohama a podmínky jsou zde skoro jako někde za války. Neustále zvoní telefony, pokřád někdo něco chce. Není chvilka klidu. Rouškama se musí šetřit, směny jsou, dokud stojíme na nohou, nemůže se pořádně ani na záchod. Přesčasy se ani nepočítají. Na testy chodí lidé, kteří jen trošku smrkají a lžou, jak je jim špatně, abychom jim udělali test, který přitom nepotřebují. Přitom jim nevadí, že zrovna tady by se skutečně nakazit mohli. Neustále nám nadávají za všechno možné. Tiše snad už ani nikdo mluvit neumí. Lidé si prostě vylévají vztek na nás. Víc si raději stěžovat nebudu. Jak se říká: "To, že jsem paranoidní neznamená, že po mě nejdou."
Rodinný život teď zkrátka musí stranou. Za poslední týden jsem byla doma jen dvakrát. Jednou pro oblečení na otočku a jednou jen kvůli psychice, protože jsem prostě potřebovala vidět svou rodinu. Naštěstí mám skvělého manžela, který je teď na OČR, a zvládá se o ty dvě malé potvůrky postarat.
Jsem OSVČ, navíc samoživitelka s malým dítětem, takže momentálně jsem skončila doma. Naštěstí bydlíme u rodičů, ale jsou to starší lidé, o které se teď musím starat, jelikož jsou nejrizikovější.
Momentálně šiji roušky pro www.damerousky.cz. Samozřejmě zadarmo. Nejsem hyena. Co také chtít za pár hadříků? Denně jich udělám tak stovku, materiál mi poskytují lidé i z okolních obcí. Stačí mi vidět tu úlevu v očích lidí, když si to vyzvedávají.
Jsem voják z povolání, momentálně na misi (z bezpečnostních důvodů neřeknu kde). Prošel jsem si půlku světa, válku zažil z první ruky. Ano, zabil jsem. A viděl umírat civilisty, ženy, děti. Věci, na které výcvik nikdy nepřipraví. Na každém kroku se tady může stát cokoliv. Je to i tady u nás, máme obavy, ale víc se tady obáváme spíš mobilem odpálené miny pod autem nebo šílence co vyskočí zpoza rohu. Ale horší teď je, že jsem daleko od rodiny a všechno se dozvídám jen ze zpráv. To zlé se teď děje u nás a já jsem pryč. Manželka s klukem jsou zatím v pohodě, jsme pořád v kontaktu, ale obavy prostě mám. Teď už nejde jen o mě, mou jednotku... jde o mou rodinu.
Já jsem dramaturg a režisér, ale už jsem dlouho nezávislý divadelník - s manželkou máme malé rodinné zájezdové divadlo, tj. děláme vše od psaní, přes hraní, po kulisáky. A o přestávce prodáváme v bufetu. Poslední představení jsme odehráli 10. března. V předvečer apokalypsy. Všechna další nasmlouvaná představení samozřejmě padla. Takže jsme zcela bez příjmů až do… "uvidíme“. Jako OSVČ bez živnosti nedostaneme ani to ošetřovné. Ale když se jednou rozhodneš živit se nezávislým divadlem, musíš s nouzí počítat – prostě se občas stane, že zůstaneš bez prostředků – je to cena za svobodu, a tu jsme ochotní zaplatit, takže pro nás nic nového pod sluncem. Na druhou stranu, dočítám se, že by nám snad stát mohl odpustit na pár měsíců sociální pojištění, nevím, jestli i zdravotní, ale vážím si i toho. Tak jestli nezemřu hlady, mohl bych se krom překladu víc dostat i k testování.
Pokud to nebude trvat příliš dlouho, přežijeme jako vždy na bramborách a kyselém zelí. Pokud bude, budeme mít problémy všichni a budeme zkrátka dělat to, co bude třeba. Samozřejmě šijeme roušky a plánujeme, jak konečně uděláme jarní úklid. Už na tom děláme týden, tedy na tom plánovaní, na úklid zatím nezbyl čas. Synkovi se mezitím snažíme dát konečně slušné vzdělání (ve škole dětem jen pletou hlavu) a vůbec vedeme bohulibý, starosvětský život, na který by jinak nebyl čas.
Uzavřeli mi universitu, včetně všech knihoven, a to týden před koncem semestru a odevzdáním bakalářky, takže má studijní budoucnost je nyní velice nejistá.
Má pracovní budoucnost je snad ještě nejistější, jelikož se de facto zastavila výroba a můj šéf tedy nepotřebuje brigádníky. Jakožto chudý student (který je navíc od prosince bez výplaty) mám tak nyní těžké časy se svým zaopatřením, sahám si velice hluboko do svého finančního polštáře, a s hrůzou čtu prognózy poklesu ekonomiky. Mí rodiče jsou na tom snad ještě hůře. Matka, živnostník, byla nucena uzavřít obchod, otec, řidič, má strach jezdit do zahraničí, jelikož mu táhne na šedesát a je teď nejrizikovější. Z toho plyne, že, za prvé, se nemohu spoléhat ani na finanční pomoc rodičů, a ani se nemohu vrátit domů, jelikož jsou riziková skupina.
Svůj čas tedy musím trávit na bytě, což by mi obvykle nevadilo, ale koronavirus měl bohužel i dopady na mezilidské vztahy na našem bytě. Spolubydlící nedávno panikařila, že má příznaky, tak jsem začal rozdávat rozkazy (které jsem sehnal na stránkách ministerstva). Zakázal jsem jí návštěvy (stejně je celostátní karanténa), zakázal jsem vycházet ven, přikázal jsem častější úklidy, atd... Samozřejmě, ani jeden z těch příkazů nebyl uposlechnut, návštěvy tady byly téměř denně (uvědomují si ti lidé, že pokuta jsou 3 mega?), mé osobní věci byly pořád využívány ostatními, místo karantény na pokoji trávila naše nemocná většinu volného času v kuchyni (největší šance nákazy?), atd... Začal jsem být teda velmi zlý, a přestože (nebo možná protože) se z toho vyklubala obyčejná chřipka, tak zůstávám zlým i nadále a pohodová atmosféra, která na bytě dosud panovala je nenávratně pryč.
Nepanikařím, ale na nastalou situaci nahlížím s respektem a přistupuji k problémům zodpovědně. Mám dvě malé děti, které jsou doma s manželkou na mateřské. Fotbal, kterým se částečně živím, stejně jako ostatní sporty, momentálně stojí na vedlejší koleji. Pracuji v zoologické zahradě, kde se starám o primáty. Tady jsme pocítili omezený provoz ošetřovatelů, kvůli snížení vzájemného kontaktu. Ale jinak jedeme dál. Zvířata nás potřebují. Žertovali jsme, že kdyby bylo vyhlášené stanné právo, bydleli bychom dočasně v zoo... otázkou je, jak moc velký žert to v konečném dopadu je. Snažím se na nelehkou situaci nahlížet pozitivně.
Ostatně, dokud máme co jíst, střechu nad hlavou a teplou vodu, máme o životní potřeby postaráno.
Mňa sa táto situácia ohľadom korony na jednej strane nejako zvlášť nedotkla. Stále chodím do roboty (pracujem vonku - montáž striech). Samozrejme mám na ksichte roušku. Na druhej strane pociťujem celkový dopad korony na beh SK obchodov, hlavne tých väčších (OBI a pod.), nakoľko potrebujem kúpiť nejaké veci a mám smolu. Niektoré veci počkajú a niektoré budú musieť počkať.
Samozrejme oceňujem a vysoko si vážim prácu lekárov (mama pracuje v nemocnici) a tiež si nesmierne vážim to riziko, ktoré podstupujú. Musíme ako ľudia vydržať a vydržíme.
Bydlím na vesnici, cca 2000 obyvatel, a současná omezení se přímo mě příliš nedotýkají. Nikdy jsem já, ani rodina, nebyl zvyklý nějak často navštěvovat obchodní domy, kina, bazény atd. Nakupujeme téměř výhradně u nás na dědině v obyčejném krámě. Odpoledne po práci jdu raději za barák do lesa... Takže s nadsázkou se dá říct, že žijeme v karanténě již několik let. Děti, teenageři, už žádnou pozornost nevyžadují, spíš aby šel internet.
Já dělám ve vývoji, potřebuji ke své práci stroje a zařízení, tudíž home office není na pořadu dne. Přítelkyně dělá v malé rodinné firmě. Normálně tam šijí stany, jurty, ale třeba i polní nemocnice. Nyní šijí roušky pro okolní firmy. To samé moje máma, důchodce, šije roušky pro místní krám, sociální zařízení atd.
Tímto držíme palce všem, kterých se situace dotkla vážněji, neřkuli přímo ovlivnila jejich zdraví. Zároveň bychom rádi apelovali na hazardéry, kteří nedodržují pravidla nastavená vládou. Nejsou to výkřiky do větru, tyto restrikce mají smysl a bez jejich dodržování se dobrého konce nedobereme. Tito neuvážlivci vystavují riziku šíření nákazy nejen sebe, ale hlavně své okolí.
Klobouk dolů před všemi zdravotníky, hasiči, policajty. Věříme, že to lehké nemají a mít nebudou. Tajně doufáme, že si z toho část spoluobčanů vezme ponaučení a až bude lépe, budou se snažit žít pohodověji, bez věčného brblání, vážit si obyčejných věcí...
Tento svět potřeboval změnu, protože zapomínal na své hodnoty a mnozí z nás se modlili, aby to neskončilo válkou. Neskončilo, místo toho přišla Corona a tenhle svět poté, až odejde, už nebude jako dřív... a ani my.
Každý to prožíváme po svém a osudy každého z nás se mohou lišit. Někdo má tu možnost a zůstal doma s rodinami, někdo se náhle ocitl v první linii a bojuje ze všech sil proti šíření onemocnění v rizikových oblastech, pečuje o již nakažené a někdo stále chodí do práce a zajišťuje chod běžných služeb, dostupnost pro ty co pracují z domova, atd.
Je toho mnoho. Dosud jsem se s moc lidmi nebavil, ale nedávno přišla s jedním překladatelem, tak nějak řeč na to, jak to prožívá, respektive co to bude znamenat stran překladů, které chystá a vyvinul se nám z toho soubor odpovědí od dalších překladatelů, který jsem se rozhodl s jejich souhlasem, samozřejmě pod podmínkou zachování anonymity, zveřejnit, jako poměrně zajímavý náhled, jak to ovlivnilo naši komunitu.
Jak už jsem psal dříve a teď je to mnohem aktuálnější. Za každým anonymním nickem, který zde zveřejní překlad, nebo se na překladu podílí ať už samotným překládáním, nebo technickou podporou, přes korekce, se skrývá člověk, který zbytky volného času věnuje činnosti, kterou považuje za přínosnou pro další lidi. Portál a hlavně pak komunita překladatelů, tady není od toho aby z lidí dělala hlupáky a upírala jim jazykové vzdělání. Jsou tu, protože jsou si vědomi, že hrát v češtině je pro mnohé pohodlnější, přínosem, ať už jsou důvody jejich neznalosti jiných jazyků jakékoliv.
Níže si tedy můžete přečíst odpovědi několika oslovených překladatelů, jak je to s nimi dnes. Jen Vás naléhavě prosím, kdyby se našel někdo, kdo by poznal o koho se jedná, aby si to nechal pro sebe, protože se zde objevují detaily, které o identitě toho či onoho řeknou více, než je chtěno.
Za normálních okolností ve volném čase testuji překlady her, v pracovním jsem hlavní IT technik energetické firmy. Navíc ještě pracuji jako vyhazovač v nočním klubu a třikrát týdně po večerech trénuji historický šerm. Jak to skloubit s rodinou? Musíte mít silnou a tolerantní ženu a dopředu si vše perfektně naplánovat. Teď, když přišla Corona, se vše změnilo.
Drahá polovička se stará o dvě děti (miminko a školák s domácí výukou). Ve firmě jsem z různých rodinných důvodů zůstal za IT oddělení na všechno sám. Klub se zavřel a bůh ví, zda se znovu otevře. Sezóna šermu se znovu rozjede, ale nejspíše přijdeme o spousty lidí, zejména nováčky.
I přesto se ve volném čase snažím organizovat pomoc pro ty co ji potřebuji, zásoby, léky, roušky cokoliv... Už jsem jednou byl ve válce, v Iráku, a i když je tohle v mnoha ohledech jiné, stále je to o tom samém - mnoho lidí potřebuje a bude potřebovat pomoc.
Pracuji u vězeňské služby. Spousta našich lidí byla na dovolené v Alpách, když to vypuklo, takže po návratu museli do povinné 14ti denní karantény. To pro nás ostatní znamenalo přesčasy. Plus jsme nesměli do poslední doby nosit žádné ochranné prostředky, abychom nešířili paniku mezi odsouzenými. Vlastně všechno se u nás rušilo na poslední chvíli, jelikož byla od vedení obava, aby nedošlo k nepokojům/vzpouře (jako se stalo v Itálii).
Rodinný život teď zkrátka musí stranou. Za poslední týden jsem byla doma jen dvakrát. Jednou pro oblečení na otočku a jednou jen kvůli psychice, protože jsem prostě potřebovala vidět svou rodinu. Naštěstí mám skvělého manžela, který je teď na OČR, a zvládá se o ty dvě malé potvůrky postarat.
Momentálně šiji roušky pro www.damerousky.cz. Samozřejmě zadarmo. Nejsem hyena. Co také chtít za pár hadříků? Denně jich udělám tak stovku, materiál mi poskytují lidé i z okolních obcí. Stačí mi vidět tu úlevu v očích lidí, když si to vyzvedávají.
Pokud to nebude trvat příliš dlouho, přežijeme jako vždy na bramborách a kyselém zelí. Pokud bude, budeme mít problémy všichni a budeme zkrátka dělat to, co bude třeba. Samozřejmě šijeme roušky a plánujeme, jak konečně uděláme jarní úklid. Už na tom děláme týden, tedy na tom plánovaní, na úklid zatím nezbyl čas. Synkovi se mezitím snažíme dát konečně slušné vzdělání (ve škole dětem jen pletou hlavu) a vůbec vedeme bohulibý, starosvětský život, na který by jinak nebyl čas.
Má pracovní budoucnost je snad ještě nejistější, jelikož se de facto zastavila výroba a můj šéf tedy nepotřebuje brigádníky. Jakožto chudý student (který je navíc od prosince bez výplaty) mám tak nyní těžké časy se svým zaopatřením, sahám si velice hluboko do svého finančního polštáře, a s hrůzou čtu prognózy poklesu ekonomiky. Mí rodiče jsou na tom snad ještě hůře. Matka, živnostník, byla nucena uzavřít obchod, otec, řidič, má strach jezdit do zahraničí, jelikož mu táhne na šedesát a je teď nejrizikovější. Z toho plyne, že, za prvé, se nemohu spoléhat ani na finanční pomoc rodičů, a ani se nemohu vrátit domů, jelikož jsou riziková skupina.
Svůj čas tedy musím trávit na bytě, což by mi obvykle nevadilo, ale koronavirus měl bohužel i dopady na mezilidské vztahy na našem bytě. Spolubydlící nedávno panikařila, že má příznaky, tak jsem začal rozdávat rozkazy (které jsem sehnal na stránkách ministerstva). Zakázal jsem jí návštěvy (stejně je celostátní karanténa), zakázal jsem vycházet ven, přikázal jsem častější úklidy, atd... Samozřejmě, ani jeden z těch příkazů nebyl uposlechnut, návštěvy tady byly téměř denně (uvědomují si ti lidé, že pokuta jsou 3 mega?), mé osobní věci byly pořád využívány ostatními, místo karantény na pokoji trávila naše nemocná většinu volného času v kuchyni (největší šance nákazy?), atd... Začal jsem být teda velmi zlý, a přestože (nebo možná protože) se z toho vyklubala obyčejná chřipka, tak zůstávám zlým i nadále a pohodová atmosféra, která na bytě dosud panovala je nenávratně pryč.
Ostatně, dokud máme co jíst, střechu nad hlavou a teplou vodu, máme o životní potřeby postaráno.
Samozrejme oceňujem a vysoko si vážim prácu lekárov (mama pracuje v nemocnici) a tiež si nesmierne vážim to riziko, ktoré podstupujú. Musíme ako ľudia vydržať a vydržíme.
Já dělám ve vývoji, potřebuji ke své práci stroje a zařízení, tudíž home office není na pořadu dne. Přítelkyně dělá v malé rodinné firmě. Normálně tam šijí stany, jurty, ale třeba i polní nemocnice. Nyní šijí roušky pro okolní firmy. To samé moje máma, důchodce, šije roušky pro místní krám, sociální zařízení atd.
Klobouk dolů před všemi zdravotníky, hasiči, policajty. Věříme, že to lehké nemají a mít nebudou. Tajně doufáme, že si z toho část spoluobčanů vezme ponaučení a až bude lépe, budou se snažit žít pohodověji, bez věčného brblání, vážit si obyčejných věcí...
Tento svět potřeboval změnu, protože zapomínal na své hodnoty a mnozí z nás se modlili, aby to neskončilo válkou. Neskončilo, místo toho přišla Corona a tenhle svět poté, až odejde, už nebude jako dřív... a ani my.
Naposledy upraveno moderátorem:
